Koktejl Speciál - Martyrium naboso (Sardinie)

Co dělat, když se proti vám na Sardinii vyřítí dav několika set bosých lidí? Uskočte stranou a foťte jako o závod. K téhle vzácné podívané totiž dochází jen jedinkrát za rok.

pdf verze dokumentu

Je první zářijová sobota, pět hodin ráno a sardinská příroda se s úsvitem probouzí do nového dne. Na to, že je tak brzo ráno, je podél prašné cesty uprostřed vyprahlé sardinské krajiny Sinisu roztroušeno neobvykle mnoho lidí. V hloučcích tiše postávají a na něco čekají.

Najednou se v dálce konečně objevuje obrovský prašný mrak, který se pomalu blíží a krajinou se ozývá sílící dutý dusot. Po chvíli je možné vidět přibližujícího se obrovského bílého lidského hada, který se vine po cestě mezi sardinskými poli. Všichni přihlížející uskakují. Blíží se dav běžících lidí. Jsou bosí a na sobě mají jen prosté bílé plátěné oblečení převázané v pase páskem. Probíhají kolem a kolona běžících bílých postav se zdá být nekonečná. Jsou to všechno už celkem těžce dýchající muži.

První velký běh

V druhé polovině davu rozeznávám teprve dospívající kluky. Had se začíná rozvolňovat a trhat. Na jeho konci běží několik skupinek mužů, kteří mezi sebou drží za ruce malé kluky, kteří už nemohou. V nohách mají skoro sedm kilometrů. Dělám rychle pár fotek a běžím podél cesty kousek s nimi. S úsměvem na ně volám, že už je to jen kousek. Kluci v sobě sbírají poslední zbytky sil, jeden tajně utírá do rukávu slzy z vysílení a znovu vybíhají. Nenechají se přece zahanbit ženskou. Potlesk čekajících lidí sílí. Mají to za sebou. Vlastně ne úplně. Zítra večer poběží stejnou trasu zase zpátky. Ale zvládli to, tak jako tátové, se kterými mohli běžet letos poprvé. A puchýře na nohou už je vlastně ani moc nebolí.

Běhá se už 500 let

Corsa dei scalzi, Běh bosých, se stal součástí místního folklóru. Těší se veliké popularitě obyvatel a v posledních letech i turistů a médií, což nesou někteří místní dost těžce. Běh bosých je velkou událostí, na kterou se místní těší celý rok. Koná se tady v Cabras dnes, stejně jako se konal s menšími úpravami před více než pěti sty lety, kdy tato tradice započala. Cabras je vesnička na západním pobřeží Sardinie, poblíž Oristana. Je to oblast chovných lagun s pražmami, které proslavily po celém světě sardinskou gurmánskou specialitu bottargu – sušené mlíčí pražmy. I Běh bosých se stává známým daleko za hranicemi kraje. A  jak to vlastně celé probíhá?

Houf asi osmi set běžců (I curridoris)

uhání v sobotu ráno za úsvitu naboso prašnými cestami a urostlí mladíci v čele běžícího houfu nesou na ramenou sošku svatého Salvátora až do stejnojmenného kostela s podzemní studnou v sedm kilometrů vzdálené stejnojmenné vesničce. Svého patrona tu zkrátka mají rádi. Další den, v neděli odpoledne, po protancované noci svátku sv. Salvátora ze Sinisu se vše opakuje, pouze v opačném směru. Běžící dav opět vrátí sošku svatého Salvátora do kaple kostela Nanebevzetí Panny Marie, která ho bude podle tradice opatrovat do příštího ročníku Běhu bosých. Zaprášení a unavení běžci se pak smísí s davem ostatních obyvatel, aby společně pokračovali v oslavách při gurmánských hodech plných místních specialit až do pozdního večera. 

POMOC PROTI PIRÁTŮM

Běhu bosých samozřejmě nechybí legenda. Podle ní bylo v 16. století západní pobřeží Sardinie obléháno obávanými saracénskými piráty. Zatímco se při jednom z útoků muži z Cabras připravovali na nepřátelské přepadení, ženy se snažily uprchnout se soškou jejich patrona sv. Salvátora do bezpečí stejnojmenného studnového chrámu. Oblak prachu, který se při jejich útěku zvedl, si piráti vyložili mylně – domnívali se, že vesničanům přijíždí na pomoc vojsko a od útoku upustili. A na počest této události obyvatelé každoročně pořádají nezapomenutelný Běh bosých.