Italský Don Quijote na volné noze

Často dostávám otázku, jak se může člověk jako novinář na volné noze uživit... Naposledy jsem ji dostala před dvěma dny v rozhovoru o Itálii pro pořad Před půlnocí (Česká televize). Už z formulace položené otázky je jasné, že těžko.

V praxi to znamená, že člověk po redakcích chce, aby mu platily za články a reportáže, které mají od kmenových novinářů zadarmo. Což je v době škrtů a ztenčování redakčních rozpočtů stále těžší. Jedinou šancí je za prvé nemít novinařinu jako jediný zdroj obživy, ale zároveň si udržet dostatečný časový prostor, aby se jí mohl věnovat. A za druhé nabízet materiály, které zaměstnanci redakce nabídnout nemohou. Mít úzkou specializaci, hlubokou znalost dané problematiky a k tomu dobře a čtivě psát. Volit aktuální a zajímavá témata a zaujmout jejich nabídkou vedení redakce natolik, aby na trhu zaplaveném neuvěřitelným množstvím dalších titulů v rámci konkurenčního boje přece jen ještě jednou nehlubokou kapsu prohledalo a něco z ní vyškráblo. Neklesat na mysli, když se vedení redakcí často mění, předchozí dohody padají a člověk opakovně začíná stále od nuly.

Nutným předpokladem je - když ne být nejlepší, tak mezi ty nejlepší patřit a být v souvislosti s daným tématem také informovanější než ostatní. To vše s nulovými jistotami. Žít ze dne na den a smířit se s riziky. S jakými? Když zalovím v paměti, napadá mě hned několik příkladů. Jednou jsem například odjela dělat nejmenovanou redakcí zadanou reportáž do regionů Toskánsko a Marky (samozřejmě na svoje náklady) a po návratu mne čekal jen hluchý telefon šéfredaktorky. Osazenstvo redakce bylo propuštěno. Že si tyto reportáže už nikdy nikdo neměl šanci přečíst snad ani nemusím dodávat. Jindy jsem čekala na několik honorářů více než půl roku a donutila redakci zaplatit po opakovaných falešných slibech až odmítnutím autorizovat reportáž, která měla jít právě do tisku. Také jsem si dovolila pohrozit soudem (úspěšně) redakci, která mou sérii článků, na které nekoupila autorská práva, prodala bez mého vědomí internetovým portálům, které na nich díky velkému množství zajímavých klíčových slov vesele vydělávaly prodejem reklamy. Poslední příklad, který mne napadá je případ, kdy jsem jednala s redakcí jednoho českého deníku o stálé spolupráci v souvislosti s Itálií. Se šéfredaktorem zahraniční redakce jsem se dohodli na rozumných podmínkách přijatelných pro obě strany a zkoušce ve formě tří článků, která úspěšně proběhla. Poté mne onen šéfredaktor krátce před zahájením spolupráce informoval, že ze svého postu odchází a že budu v jednáních pokračovat s jeho nástupcem. Ten mi k mému údivu sdělil, že zkouška neplatí, protože proběhla s někým jiným (jako by nebylo možné přečíst si uveřejněné články v archivu) a musí proto proběhnout znovu, že nabízený honorář je o polovinu nižší a že garance otištění příspěvků objednaných redakcí je nulová... Existují naštěstí ale i spolupráce, kde funguje všechno k oboustranné spokojenosti a které mi dávají sílu a chuť v tomto občas Don Quijotském počínání pokračovat.

Kladnou stranou mince a sladkou odměnou je beze sporu možnost psát o věcech, které člověka opravdu baví. Poznat spoustu zajímavých míst a lidí. Daň za svobodu je ale v tomto případě přece jen hodně vysoká. Že by tohle podstoupil jenom blázen? Souhlasím. Ale nic není nemožné. Řádky jednoho z nich máte právě před sebou. Vzhledem k tomu, že jsem navíc matkou samoživitelkou, dovolím si pasovat se na blázna korunovaného. :-)